A neřekl nám nic,

protože věděl, že by se mu někteří z nás vysmáli. Když řekl Hammarovi, že nic příliš starého nechce, tak už byl ve skutečnosti rozhodnut pustit se právě do případu Tereza.

Když Tereza Camaráo ležela v márnici, Stenströmovi bylo dvanáct a pravděpodobně ani nečetl noviny. Zřejmě si myslel, že se na to právě díky tomu bude dívat nezaujatýma, nezmýlenýma očima.

Prostudoval celý tenhle spis."

"A co zjistil?"

"Nic. Protože v tom spise není co zjistit. Není tam vůbec, ale absolutně nic, čeho by se kdokoli mohl chytit a na co by mohl navázat."

"Jak to víš?"

Martin Beck se na Kollberga zadíval vážným pohledem.

"Vím to, protože jsem před jedenácti lety udělal přesně totéž.

A taky jsem na nic nepřišel. Neměl jsem žádnou Äsu Torellovou, na které bych prováděl sexuálně psychologické pokusy. Když ses mi o tom zmínil, hned jsem věděl, kolik uhodilo, ale neuvědomil jsem si, že o Tereze Camaráo nevíš tolik co já. Mělo mě to hned napadnout, hned jak jsme v jeho psacím stole našli ty fotografie."

"Tak on na to šel s psychologií!"

"Ano. Nic jiného už se vyzkoušet nedalo. Jedině najít si někoho, kdo by se v každém ohledu podobal Tereze, a sledovat jeho reakce.

Má to koneckonců hlavu a patu. A to tím spíš, že někoho takového měl doma. To byla jediná věc, kterou ti, co to vyšetřovali, opomenuli. Jinak neopomenuli naprosto nic. Ledaže..."

"Co jsi chtěl říct?"

"Ledaže by se obrátil na nějakého jasnovidce. Ale to už kterási hlavička udělala. Ve spisech je o tom dokonce zmínka."

"Ale z toho všeho ještě pořád nevyplývá, co dělal v tom autobuse."

"To máš pravdu."

"Několik věcí si přesto ověřím," řekl Kollberg.

Kollberg vyhledal Henriqua Camaráo, který si teď říkal Henrik Caam. Byl to obtloustlý muž středních let. S povzdechem se podíval,po své světlovlasé, velice reprezentativní paní a třináctiletém synáčkovi v sametovém saku s beatlesáckým účesem a řekl:

"Kdy už mi s tím dají pokoj! Naposled u mě byl jeden mladý detektiv v létě a..."

Kollberg si dále ověřil, jaké měl pan Caam večer třináctého listopadu letošního roku alibi, a zjistil, že dokonalé. Vyhledal také muže, který před osmnácti lety Terezu fotografoval. Našel úplně zalkoholizovaného, bezzubého; zestárlého zloděje v cele uzavřeného pavilónu věznice na Längholmenu. Dědek sešpulil pusu jak stvořenou na pití a řekl:

"Terezie? Kdo by se na ni nepamatoval? Ale před pár měsíci tu už jeden polda byl a taky se mě ptal, jestli..."